KUDY VEDE CESTA K SOBĚ? Co děláme, abychom nedošli? Odbočka 2. Pomáháme s očekáváním (1.část)

Tak jsem zpět. Jak se vám dařilo se soustředit hlavně sami na sebe? Nehodnotit druhé, nepomlouvat ... Bylo z toho něco pro vás obzvláště náročné? Budu ráda, když dáte vědět. Ať už do komentáře na webu, FB nebo mailem. Já sedím v kuchyni u stolu, píšu, a když se kouknu z okna, padají malinké sněhové vločky (3. února 2018). Je to až magické.

Taky mám na vás jednu prosbu. Zkuste článek číst s "vypnutou hlavou". Vnímejte pocity a emoce a nechte je na sebe působit. Alespoň to zkuste, půjde to půjde, nepůjde to nepůjde. Ovšem jako vše ostatní, pokud něco chceme a sami si neházíme klacky pod nohy, tak to jde a jde to dobře. V této úvaze se mrkneme na pomoc a to pomoc tzv. zištnou, z hlavy. Tak pojďme na to.

Dávání a pomáhání druhým s očekáváním. Štědrost na vlastní úkor.

Další z odboček na cestě k sobě je pomáhání druhým. Teď určitě namítnete, že to je v pořádku a naprosto přirozené. Ano, ale... Pomáhejme, pokud jsou splněny 2 podmínky - nic za naši pomoc neočekáváme a není to na náš úkor. Nejdřív se mrkneme na pomoc tzv. výměnnou. Já pomůžu Tobě a Ty pak pomůžeš mě. Případně já Ti pomůžu a Ty mi budeš vděčen, zavázán... Je toto opravdu pomoc? Úplně ne, viďte. Je to spíše kalkul. Pokud cítíme, že chceme pomoci, pomozme. Ovšem nic za tu pomoc neočekávejme. Chtěli jsme pomoci, mělo to tak být (mohlo jít také o vyrovnání karmy s dotyčným nebo dotyčnou). Nicméně není možné počítat s tím, že ten druhý automaticky pomůže nám. Třeba nepomůže, pokud to tak nebude cítit nebo prostě z nějakého důvodu nebude chtít a je to tak v pořádku. Pokud váháme, zda pomoci či nikoliv, zeptejme se sami sebe "Vadilo by mi, kdyby mi pomoc nebyla oplacena"? Pokud si odpovíme ano, nedělejme to. Budeme naštvaní a/nebo frustrovaní když nám pomoc nebude oplacena a ona většinou nebude.

Pokud se nám nechce pomáhat a děláme to jen z povinnosti nebo vypočítavosti, nepomáhejme. Nakonec budeme nespokojení. Místo toho pomozme sobě. Dělejme něco, co máme rádi. Relaxujme. Jen tak mimochodem, jak odpočíváte? Co je ten váš a jen váš relax? Já miluji čtení. Už od dětství jsem byla velká čtenářka. Zatímco ostatní děti si hráli venku před barákem, já si raději četla. Nejdříve pohádky, pak verneovky a mayovky. Následoval Remarque a pak můj milovaný Dostojevský. Vzhledem k tomu, že jsem celou řadu životů minulých žila v Rusku, bylo mi to, co popisuje Fjodor Michajlovič velmi blízké a cítila jsem se dobře a doma. Navíc jsem měla od dětství nesmírnou touhu jet do Petrohradu. Touhu jsem si v dospělosti splnila a jeden z kruhů se uzavřel. Ovšem o tom snad zase někdy příště. No a pak přišla literatura tzv. více ezoterická, případně duchovní či rozvojová. Knihy a přednášky Eduarda Tomáše. Tento pán je mi nesmírně blízký. Připomíná mi dědečka a vždycky když si na něj vzpomenu, mám slzy v očích. Dalajláma. Pak taky kniha třeba Lobsang Rampa. Hodně mě inspirovaly také knihy Zdenky Jordánové. V současné době čtu knížky Zdenky Blechové. Potvrzuji si v nich celou řadu věcí, které již vím a dozvídám se nové souvislosti. No to jsem z odbočky odbočila trochu více, než jsem zamýšlela a tak se tak zlehka zasnila.

Takže výměnná pomoc není to pravé ořechové, protože něco očekáváme a ono se nám to zpravidla nesplní. A my jsme pak naštvaní, nespokojení či lítostiví. Proč, protože jsme pomáhali rozumově a egu se nelíbí, že bylo tzv. ošizeno. Pokud pomůžeme ze srdce, chybí v této pomoci kalkul a tak je naprosto v pořádku, že nám pomoc nebude oplacena, dotyčný se nebude cítit za pomoc zavázán. A je tomu tak proto, že jsme pomohli, jelikož jsme cítili, že to tak má být.

Další kategorií pomoci, je pomoc nevyžádaná. Kdy radíme, chceme pomáhat a ten druhý o to nestojí. Častá věta našich maminek nebo tatínků je: "Ale já to s tebou myslím dobře". Myšleno, udělej to podle mě a bude to dobré. Otázka je, dobré pro koho? Chováme-li se podle rad a doporučení druhých, tak jim dáváme svou sílu a neumíme přijmout zodpovědnost. Odpovědnost za naše úspěchy i neúspěchy. Pokud se nám pak něco nepovede, můžeme svalit vinu na toho, kdo rozhodl za nás. Pokud se nám to naopak povede, rádce očekává a mnohdy i vyžaduje vděčnost. Přece nám tak dobře poradil/la. Na cestě k sobě je zásadní, abychom přijali zodpovědnost za to, jak se rozhodujeme a jak žijeme. Vše jsou lekce a učení pro nás a o nás. Já se této zodpovědnosti učím v posledních letech poměrně hodně intenzivně.

Po 13 letech společného soužití jsem se rozešla s přítelem a rozhodla se začít na sobě intenzivně pracovat a být nějakou dobu sama. To bylo v roce 2010. Pak jsem byla nějakou dobu opravdu sama a bylo mi fajn. Poté jsem se rozhodla jet na léčebný pobyt s anděly na Slapy. Jak mě se tam nechtělo. Musím se teď smát. Když jsem tam přijela a viděla, jak se všichni znají a vítají, neměla jsem daleko k tomu se otočit a jet zpět do Brna. A právě díky paní, která seminář pořádala, jsem o dva roky později poznala muže, který je teď mým manželem. Když jsem našim oznámila, že se ve svých 39 letech budu vdávat, otec mi s vážnou tváří sdělil: "A stojí Ti to za to? Vždyť ti táhne na 50." Úsměvné že? Ovšem mě tenkrát do smíchu vůbec nebylo. Rodiče jsem svým sňatkem tzv. zklamala, jelikož očekávali, že se o ně "na stará kolena" postarám. Co taky jiného, kdybych je poslechla a byla bez partnera a bez dětí. Promluvil z nich strach. Poté jsem otěhotněla a ve 41 letech porodila úžasnou dceru. Na jméně Běla jsme se s manželem shodli okamžitě. No shodli, ona si ho Bělinka vlastně vybrala sama. V roce 2016 jsem se rozhodla, že potřebuji žít blíže přírodě, v klidu. V místě, kde je klid, můžete potkat víly a skřítky, jsou kolem stromy a květiny. O domě, kde budu bydlet, se mi zdálo. Manžel s koupí domu souhlasil. Náš dům jsem uviděla v nabídce realitní kanceláře. Dům byl rezervován. Ovšem zavolali jsme tam s manželem a paní nám sdělila, že rezervaci budou rušit, jelikož zájemce nemá dostatečné finance na koupi. Jeli jsme se na dům podívat. Vystoupili jsme v Nýrově z auta a pro mě se zastavil čas. Věděla jsem, že jsem přijela domů. Cítila jsem nesmírnou podporu a kouzelnou energii této vesničky, toho místa. Domu s kouzelnou zahradou. Začaly se mi otevírat minulé životy (o těch se rozepíšu někdy jindy). Když tady vyjdu do lesa nebo na zahradu, cítím pohádkové bytosti a jejich podporu a lásku. Všech těch víl, skřítků, elfů, jednorožců a kentaurů. Místo kde cítíte boží přítomnost. Jsem nesmírně vděčná, že jsem si dovolila poslechnout sama sebe a své pocity a převzala zodpovědnost za svůj život. Jsem vděčná, že mohu žít na tomto kouzelném místě, které mě vždy podpoří a se kterým jsem spjata. Koneckonců, přijeďte se podívat. Můžeme se potkat na semináři nebo konzultaci nebo... Kdybych poslechla rodiče, kteří byli zásadně proti, abychom se stěhovali z Brna daleko do Nýrova a kteří mi koupi hodně vymlouvali, především otec, seděla bych teď v bytě v Brně a byla nejspíše naštvaná. Jak se říká, na smrtelné posteli litujeme mnohdy hlavně toho, co jsme chtěli udělat a neudělali a že jsme žili život podle očekávání druhých a ne podle sebe. No a další zásadní změny mého života jsou přede mnou. Moc se na ně těším, i když je to často otázka překonání sama sebe, svého strachu a nejistoty. Na části mého životního příběhu je vidět, jak nevyžádané rady a pomoc mohou být svazující a zraňující a pokud bychom se jimi řídili, začneme žít život podle svých rodičů, dětí ...

Vždycky se nám vyplatí dát na své pocity. VŽDYCKY.

A protože pomoc má mnoho podob a v životě lidském je to celkem obsáhlé téma, tak úvahu v tomto místě ukončím, aby toho na nás nebylo moc. Příště se zastavíme u pomoci na náš úkor. U pomoci, kdy místo, abychom pomohli sobě, pomáháme druhým a sami trpíme nebo si škodíme.

Mějte se báječně a moc se na vás všechny těším příště.