KUDY VEDE CESTA K SOBĚ? Co děláme, abychom nedošli? Odbočka 1. Klevetění.

Abychom cítili a jednali v souladu se sebou a ve svém zájmu je nutné mít a otevřít své srdce. Jinak řečeno být ve svém srdci. Cítit a nejednat jen dle rozumu. Když jsem rozjímala jak popsat cestu k sobě, ke svému srdci, napadlo mě, že využiji kritický přístup. Popíšu, co děláme pro to, abychom cestu nenašli. Ano, jsem ovlivněná svou profesí vysokoškolské učitelky (kterou teď opouštím) se zaměřením na rozhodování. Většině z nás se snadněji charakterizuje to, co nefunguje, to co je špatně, prostě to negativní. Takže pojďme na to. Jaká je ta jedna z prvních věcí, které nám brání být sami sebou a cítit srdcem.

·Pomluvy, klevety, hodnocení a posuzování druhých.

Je to krycí manévr pro to, abychom se nemuseli zabývat sami sebou. Abychom se lépe nepoznali a nedej bože o sobě něco nezjistili. Pro mnoho z nás žen je to dokonce zábavné rozebírat, proč naše kamarádka (která je zpravidla nepřítomná) nemůže najít chlapa, práci, vztah k dětem... Pliveme své rozumy do éteru a ani nám nepřijde, že to co děláme nepřítomné kamarádce (zahrnujeme ji negativní energií) udělá někdo dříve či později nám. U druhého zpravidla hned víme co a jak by měl dělat a proč. Jednak mnohdy nejsme zatížení emocemi a tak se na možnosti můžeme podívat nezkresleně, ale na druhou stranu neznáme všechny souvislosti a tak stejně víme "prd".

V podstatě vynášíme soudy a mnohdy dáváme nevyžádané rady. Proč to děláme? No abychom se cítili důležití a moudří skrze druhé. Nicméně moudrost je stav mysli a ne způsob hodnocení a posuzování druhých. Co tedy dělat? ZAMĚŘME SE SAMI NA SEBE. NA SVÉ POCITY, PŘÁNÍ, TOUHY A ZDARY A NEZDARY. ZAČNĚME U SEBE. ŽIJME SVŮJ ŽIVOT, NE ŽIVOT ZPROSTŘEDKOVANÝ PŘES PŘÁTELE, ZNÁMÉ A TELEVIZNÍ POSTAVY.

To je sice hezké doporučení, ale jak začít že? Je to jednoduché, jednodušší než si myslíme. Začněme se zabývat sami sebou. Každý den si vyhraďme nějaký čas sami pro sebe a v tichu si sedněte, případně lehněte (nejlépe v přírodě ke stromu, to dochází k nesmírné energetické podpoře) a nechte myšlenky plynout a vnímejte své pocity. Zpravidla přijde pláč nebo vztek nebo... Nechme to plynout.

Slyším maminky s dětmi (případně jiné osoby), že na to tedy opravdu nemáme čas. Milé maminky, platí jedno zlaté pravidlo spokojená matka rovná se spokojené dítě. A navíc, vždy je jednodušší hledat důvody, proč to nebude fungovat než to prostě zkusit. Relativně jednodušší, protože za tu dobu co vymýšlíme důvody, proč to nemůže a nebude fungovat, už jsme mohli mít 10 minutovou "koupel" v tichu za sebou. Nevím proč (ale vím :o)) jsem si vzpomněla na památná slova úžasného dětského psychologa prof. Matějíčka: "Bordel v bytě, šťastné dítě". Co vy na to, nejen maminky? Nechci se "navážet" do maminek. Vím jak je tato role mnohdy nesmírně náročná a vyčerpávající. Koneckonců mám sama 3,5 letou dceru. A tak přesně můžu říci, jak se moje nálady, ať už ty "pozitivní" nebo "negativní" odrážejí v jejím chování.

Když se začneme soustředit více na sebe, na své pocity a potřeby, vyvstanou situace, že si s celou řadou přátel a známých přestanete rozumět. Budeme mluvit tzv. "jinou řečí" Nebude nám příjemné jejich pomlouvání, klepy a hodnocení druhých. A tak budeme mlčet nebo se s nimi přestaneme stýkat. Je to určitý mezikrok. Vydržme. Můžeme se začít cítit osamělí a to je také v pořádku. Ovšem vězme, že sami jsme na svět přišli a sami z něj budeme odcházet. A jediná osoba, s kterou jsme pořád, jsme my sami. Navíc nikdy nejsme skutečně sami. Vždy s námi na energetické úrovni jsou naše vyšší já, průvodci a andělé. Tak si pojďme věnovat pozornost, péči a rozjímání v tichu. Někdo preferujete meditace, které mám také velmi ráda. Ovšem ticho léčí a je nabité odpověďmi (toto jsem někde četla a až časem mi došla ta hloubka tohoto tvrzení). I když hudba léčí také. Absolvovala jsem úžasnou zvukovou koupel u Jirky Veselého a miluju zvukové terapie od Veroniky Mihalkové. A tak tady platí, zlatá střední cesta. Žádný extrém není to pravé ořechové.

Takže držím sobě i vám palce, abychom našli odvahu věnovat se sami sobě a jít ke svému srdci. Přiznám se, tato odbočka z cesty k sobě je i mé téma. :o) Ne nadarmo jsem si na rok 2018 vytáhla z karet Cnosti a nectnosti kartu POMLUVY. Mnohdy to dá fušku, nehodnotit a neposuzovat. Ale to zvládneme. Jdete do toho také? Vždycky když začnete klevetit nebo posuzovat, představme si, že nám z úst jde černý mrak, který se nám dříve nebo později zesílen vrátí. A to je zbytečné, ne?

V příští úvaze se mrkneme na další odbočku z cesty k sobě a to je pomáhání druhým. Zatím se mějme báječně a dejte vědět, jak se vám daří zvládat odbočku pomluv a hodnocení.