MOJE CESTA NENÍ TVOJE CESTA ANEB POJĎME SE PODPOŘIT A INSPIROVAT, OVŠEM JDI TAM KAM CHCEŠ A POTŘEBUJEŠ JÍT TY

 

Poslední dobou mě na Facebooku překvapilo celkem hodně příspěvků, které něco kritizují či před něčím varují. Třeba skupinové, hromadné akce. Nebo výklad karet. Zasvěcení. Jezení masa. Nejezení masa. Náročný úplněk. Silné energie. Slabé energie...

Většina z nás ví, že myšlenky tvoří to, co pak žijeme. Má smysl soustředit je na problémy a varování nebo na to, co si přeju, co chci žít? Má smysl bojovat proti nemoci nebo ji vzít jako průvodce k cestě za zdravím a pochopením proč vznikla?

Svůj úhel pohledu a přístup k životu si volíme každý sám. Byla jsem kdysi na regresní terapii. Vedl ji jeden pán co si moc nevěděl rady sám se sebou a já měla obrovský strach. A tak jsem při regresi viděla tváře některých svých průvodců a jinak nic. Zato pak se mi doma spustili nepřetržité vize a nešlo to zastavit. To už je, ale jiný příběh a o tom třeba jindy.

Jsou proto regresní terapie špatné či nebezpečné? Nevnímám to tak, i přes příšernou zkušenost. Mám už zažité a vím, že si přitáhnu vždy přesně to, co potřebuji. A tvořím si to svými myšlenkami. Stejné přitahuje stejné.

Je v pořádku a lidské mít strach. To už jsem taky pochopila. Ovšem strach sílí a roste když bojuji nebo ho skrývám. Když se na něj zaměřím, můžu z něj udělat průvodce k uzdravení či vyřešení situace. Stačí s ním začít komunikovat.

Dejme ostatním volnost v jejich rozhodování. Každý z nás ví, co je pro něj nejlepší. A nenechme si brát naši nezávislost a svobodu. To co se mnohdy jeví jako chyba je ve skutečnosti cenná zkušenost, kterou využijeme v potřebné chvíli.

Je důležitá samota i lidská společnost. Je důležité rozjímat i konat. Rovnováha je to co potřebujeme zažívat. Podpořme, pokud jsme požádáni a chceme. Ovšem respektujme, že každý máme svou vlastní cestu. A i když se nám daná cesta může z nadhledu u někoho jevit složitá, zbytečná či těžká, nechme ho jít kam potřebuje.

Zaměřme se každý sám za sebe na cestu svou. Jďeme svým tempem, odpočívejme pokud potřebujeme nebo popoběhněme, pokud se nám chce. Zeptejme se na směr, pokud jsme se ztratili. Zásadní je KAM CHCI DOJÍT, NE JAK TO UDĚLÁM. DŮLEŽITÉ JE ZJISTIT, CO MI DĚLÁ RADOST, NE JAK TO UDĚLÁM, ABYCH BYLA ŠŤASTNÁ.
ZPŮSOB CESTY NENÍ PODSTATNÝ, DŮLEŽITÉ JE ZNÁT SMĚR A JÍT. Když vím kam jdu, tak stačí každý den udělat malý krok.

Všechno co zažíváme jsme si vytvořili my sami. A jediný kdo to může změnit jsme opět my.
Monika Jitřenka ✨ Průvodkyně žen